Koučování 

Pomůžeme dosáhnout úspěchu či spokojenosti tím, že podpoříme váš osobní potenciál (budeme pracovat s vašimi potřebami a hodnotami). Službu poskytujeme těm nejaktivnějším členům studentských organizací jako motivaci/odměnu.  

Pro koho je koučování vhodné?

  • Kdo cítí potřebu vykročit novým směrem a hledá ten správný.
  • Kdo tuší, že má skryté rezervy a chce využít svůj potenciál.
  • Kdo se zasekl na mrtvém bodě a neví, kudy dál.
  • Kdo je aktivním člověkem, který chce být pánem svého osudu.
  • Kdo chce najít rovnováhu mezi prací a osobním životem.
  • Koho láká objevování sama sebe.
  • Kdo hledá podporu a porozumění při řešení pracovních i životních problémů.
  • Kdo na sobě chce intenzivně pracovat.
  • Kdo chce investovat do své budoucnosti.
  • Kdo chce najít východisko ze zdánlivě neřešitelných problémů.

Jaká je role kouče?

  • Pomáhá podívat se na problémy jinak a objevit tak nové způsoby řešení a nové možnosti.
  • Předkládá otázky, inspirativní podněty a dodává povzbuzení, aby potřebné řešení koučovaný nalezl sám.
  • Zaručeně nepokládá jednoznační pokyny a přímé rady.
  • Dodržuje mlčenlivost a k materiálům vzniklým v průběhu koučování přistupuje jako k důvěrným.

Jaké jsou podmínky účasti?

  • Vzájemný respekt mezi koučem a koučovaným.
  • Časový harmonogram spolupráce je stanovený podle možností kouče a koučovaného. 
  • Konzultant a student vzájemně respektují svůj čas a závazky (povinnosti).

Jaká témata se na koučování nejčastěji otevírají?

  • Rovnováha mezi osobním a pracovním životem.
  • Zvládání pracovního stresu, syndrom vyhoření.
  • Promyšlení a propracování nových myšlenek a nápadů.
  • Time management.
  • Facilitace osobního rozvoje.
  • Delegování úkolů a motivování spolupracovníků.
  • Promyšlení velkých pracovních či životních změn.
  • Spolupráce ve skupině.
  • Touha zlepšit své schopnosti.
  • Snaha získat více pracovních možností nebo kompetencí.
  • Potřeba zvýšit si sebevědomí.
  • Snaha zvýšit výkonnost.

O koučování trochu jinak: 

„Šel jsem po cestě. Šel jsem po ní tak dlouho, až jsem zapomněl, kam jdu. Šel jsem, i když se cesta proměnila v nepohodlnou zarostlou pěšinu. Byl jsem unavený a zpomaloval jsem. Na jedné mýtině jsem náhodou potkal poutníka a zeptal jsem se ho na cestu. Neřekl mi kudy jít. Ale položil mi otázku a pozorně naslouchal mým odpovědím. Pak pokládal další a další otázky. Chvíli jsem se s ním zdržel. Neřekl mi, co mám dělat. Přesto jsem odcházel a věděl jsem, kam chci dojít, kudy tam jít a jak poznám, že už jsem v cíli. Odcházel jsem s vědomím, že mám dost sil dojít za svými sny.“