Jak se stát dobrovolníkem

Když jsem závodila se svým košíkem se starší paní o bezvadnou pondělní slevu v obchoďáku, říkala jsem si, že všichni lidé v důchodu jsou příšerní, kromě mé vlastní babičky. Ta je pochopitelně nejlepší. A to neříkam jenom kvůli její pověstné kuchyni, ani těm drobným, co mi vždy na tajňačku špoupne do kapsy při návštěvě. Říkám to pro to, že mě vždy vyslechne nebo mi dá nějakou „nepotřebnou“ radu jako třeba: Vem si deštník, zítra bude pršet. Tak to prostě je, a i když vás to často štve, vlasně to máte rádi. Ten zájem, tu starost. Asi jsem to nikdy pořádně neocenila a naopak si říkala, jak babička vůbec nežije a visí na mých návštěvách a telefonech. Vše se změnilo, když nás babička požádala, abychom ji přemístili do domova pro seniory. Donutilo mě to, podívat se pod povrch více životů starších lidí. Najednou jsem při návštěvě viděla, že mě neposlouchá jen moje babička, ale celý pokoj. Říkali mi, jak jsem skvělá, úspěšná a že v životě něco dokážu. Tolik pozitivní energie a to jsme si jen povídali! Nic mě to nestálo, jen čas. Každý neměl tolik štěstí jako moje babička, aby za ní někdo chodil. Časem se všichni těšili na úterý, kdy zase přijdu, já – „jejich“ Lenička a náš besední kroužek se rozšiřoval. Za tak málo mého času tolik pozitivní energie! Některé věci za to prostě stojí.

Mám kamaráda v Barmě. Jméno už si nevybavím, neznáme se od kolébky a ani to není to můj spolužák ze školy (dlouhou dobu totiž ani do školy nechodil, pomáhal doma). Přesto na něj nikdy nezapomenu. Během mé krátké dovolené v Barmě jsem se párkrát octla ve skromné restauraci jeho otce, kde při přípravě jídla bez jakékoliv známky výčitek sem tam utrousili lámanou angličtinou pár slov o jejich životě. Několikrát se nedobrovolně museli stěhovat (vládní nařízení s vojenskou zálohou v zádech má prakticky neomezenou moc), což s sebou neslo pokaždé i přesun restaurace. Vždycky pak nějakou dobu trvá, než si restaurace na novém místě vybuduje klientelu a rodina tak pravidelně čas od času živoří. Navíc kvůli poslednímu stěhování to má můj kamarád do školy přes 15 kilometrů. Zaníceně mluvil o tom, že by si přál kolo, aby nemusel každý den šlapat tu dálku tam a zpátky pěšky. Vím, že je na světě mnoho ještě mnohem horších příběhů, než nemít kolo. Ale teprve setkání s konkrétním osudem ve mně nastartovalo chuť pomáhat. Už jsem byla na dobrovolnickém projektu v Etiopii, v Gruzii a věřím, že se časem dostanu pomáhat i za mým kamarádem do malé vesničky u Baganu v Barmě.

Pravda je, že i když nadávám, jak ve škole nestíhám, občas se trochu nudím. Někdy mi to všechno učení a sezení u kompu připadá zbytečné. Chybí mi rozptýlení, akce, adrenalin. Pocit, že dělám něco užitečného, než jen samé seminárky, projekty a závěrečné práce. Chtěl bych, aby byly moje výsledky víc vidět. Proto jsem v pohotovosti jako dobrovolník pro případ povodní a podobných krizových událostí. Ještě jsem do akce nešel, možné je, že se z toho strachy po…, ale chci to rozhodně zkusit!

Mám pocit, že je teď dost moderní být nějak „akční“. Všichni moji spolužáci chodí do spolků, unií a organizací, schůzují, nechávají se volit do senátů nebo aspoň přispívají na chudé a nemohoucí… Taky by mě to lákalo, ale upřímně, nemám na to ani čas, ani peníze. V týdnu mám školu a tréninky, o víkendu zápasy. Když mám volno, je to nepravidelně, nedá se to naplánovat. A vlastně ani nevím, na koho bych se měl obrátit, když bych někde pomáhat chtěl. Proto mě docela zaujala možnost zapojit se do Humanity. Žádné pravidelné schůzování, žádné víkendové výjezdy, ale čas od času událost, kde se můžu realizovat. Třeba organizované darování krve. To zní dobře.